|
Otazníky kolem dysplazie kyčelního kloubu zpracovala: Vladimíra Tichá
Určitě je dobře, že se v rámci chovu psů zabýváme otázkou zdraví a že se kontrola dědičně podmíněných onemocnění stává součástí podmínek pro zařazení do chovu. K zpřísnění chovných podmínek by ale nemělo docházet proto, že " to někdo jiný také dělá", ale důvody by měly být podloženy skutečnou situací v plemeni a z jeho potřeb. Nesmírně důležitý je i způsob, jakým se ověřuje výskyt problému u jednotlivých zvířat a také to, jak se se zjištěnými skutečnostmi zachází. U různých plemen se kontrolují různá onemocnění, jako červená niť se ale táhne chovem většiny větších plemen problém nazvaný dysplazie kyčelního kloubu. Právě okolo ní a hlavně okolo výsledků hodnocení se v poslední době u nás vedou velké diskuse. Dysplazii kyčelního kloubu lze vysvětlit jako nesoulad mezi utvářením hlavice stehenní kosti a kyčelní jamkou . Obecně by se dalo říci, že jamka je mělká a kloubní hlavice v ní nesedí tak pevně, jak by měla. Kyčelní kloub je pak příliš volný, při jeho pohybu dochází k zvýšenému tření a bolestivému dráždění kloubního pouzdra, jehož následkem může být i vytváření kostních výrůstků. Tím je položen základ pro onemocnění zvané artróza. To zná z vlastní zkušenosti i řada lidí a ti postižení určitě dosvědčí, že to není nic příjemného. Dědičnost dysplazie kyčelního kloubu je poměrně složitá, protože vloha k onemocnění je podložena více geny. Velkou roli také hraje vliv životního prostředí, např. výživa nebo fyzická zátěž. V praxi to znamená, že nemusí onemocnět každý jedinec, který k onemocnění má dispozici. Dysplazie je také řazena mezi tak zvaná "vývojová onemocnění", tedy onemocnění, s kterým se štěně nerodí, ale které se vyvine až v průběhu jeho růstu. Uvedené vysvětlení je jen zlomkem informací o dysplazii, přesto z něj vyplývá, že je to problém velmi složitý a že na něj nelze používat jednoduché počty typu 1+1= 2. Rodiče dysplazie prostí mohou dát postižené potomstvo, rodiče dysplazií zatížení mohou dát potomstvo zdravé. Jen v tom prvním případě bude procento postižených potomků výrazně nižší než v případě druhém. Dysplazii kyčelního kloubu lze prokázat několika způsoby. U nás se nejčastěji využívá rentgenu. Ten může být požadován z důvodů diagnostických, tedy v případě, že pes nebo fena vykazují pohybové potíže, může být požadován ale i z důvodů chovatelských, tedy jako kontrola jedinců zařazovaných do chovu. Kynologické veřejnosti je známo, že rtg kyčelního kloubu pro potřeby chovatelské by měl splňovat řadu podmínek. Sem patří např. požadavek na vyspělost psů a fen,(většinou se rentgenují jedinci starší 12-ti měsíců). Velmi důležité je také praktické provedení rentgenu a kvalita rtg snímku, od kterých se odvíjí možnost správného hodnocení. Do této oblasti patří např. požadavek na narkózu nebo poloha, v které se rentgenovaný jedinec nachází. Výsledky hodnocení jsou uváděny ve stupních Hodnocení rtg snímků není nijak jednoduché a hluboce se mýlí ten, kdo si myslí, že příslušný veterinář se na snímek podívá a hned vyřkne verdikt. Výsledek hodnocení je postaven na řadě ukazatelů a bez přesného měření poměrů nebo spíše úhlů se neobejde. . Právě hodnocení a jemu odpovídající stupně jsou v posledním roce zdrojem problémů. Veterináři, kteří v České republice hodnocení provádějí, přešli na systém založený na větším počtu ukazatelů než bylo používáno dříve . Při takovém přístupu jsou podchyceny i ty vady a nedostatky v utváření hodnoceného kloubu, které by dříve unikly. Praktickým dopadem pak mohou být horší výsledky jednotlivých psů. Jedinec, který by dříve ještě prošel s nulovou dysplazií se dnes může dostat do stupně I. , dřívější I může být II atd. Chovatelé se bouří. Je to pochopitelné, protože nikdo nechce slyšet, že jeho pes vůbec nějaké postižení má a horší výsledky jsou brány jako křivda. Starosti mají i chovatelské kluby. Chovné podmínky postavené na stupni dysplazie jsou najednou těžko splnitelné a mohou způsobit, že se chovná základna plemene někde až neúnosně zúží. Velmi nepříjemné je to, že stejně přísné hodnocení jako má Česká republika nemá řada okolních států a že pes rentgenovaný v Německu na tom bude pravděpodobně lépe, než pes rentgenovaný u nás. Uvedené problémy samozřejmě otevírají otázku : " Kudy z toho ven ?" Chovatelé by se měli zamyslet nad tím, zda je pro ně zajímavá opravdu dysplazie kyčelního kloubu nebo zda jsou pro ně (vzhledem k tomu, že to všude dělají) důležitá jen čísla, tedy stupně dysplazie. Situace by se dala přirovnat k známkování diktátů ve škole. Je-li paní učitelka přísná, dá "dvojku " dívence, která má jednu nebo dvě nepodstatné chybičky. Je-li paní učitelka méně přísná, dá "jedničku " i na dvě hrubky. Rodičům bude možná více vyhovovat hodnocení méně přísné, na vysvědčení přece budou jedničky. . Jako sekretářka píšící dopisy ale bude lepší dívenka s "dvojkou." Má-li plemeno opravdu problémy s dysplazií, bude přísnější hodnocení výhodou. Pokud ale je zařazování do chovu nebo výběr chovných postaveno na stupni dys plazie, možná bude třeba provést úpravy v chovných podmínkách. Trochu horší je situace ve vztahu k zahraničí. Lze ale počítat s tím, že i v této oblasti se situace vyřeší, protože přísnější hodnocení čeká všechny státy. Jedna věc je hodnocení dysplazie kyčelního kloubu a druhá způsob, jakým s výsledkem zacházejí chovatelské kluby a samotní chovatelé. Stupeň dysplazie je číslo, tedy údaj, kterému rozumí a s kterým dokáže manipulovat a odborně při tom vypadat i ten, kdo o samotném problému moc neví. Z toho vyplývá nebezpečí prosazování přísných podmínek nebo naopak naprostého upuštění od kontroly bez ohledu na skutečnou situaci v plemeni. Určitě není rozumné zatěžovat psy i jejich majiteli rentgeny tam, kde problémy s dysplazií vůbec nejsou. Pokud ale jsou, je asi třeba se celou záležitostí zabývat. Někdy méně znamená více.Chovatelský klub, který pouze kontroluje a z chovu případně odstraňuje jen nejvyšší stupeň dysplazie možná dosáhne víc než ten, kdo chce dysplazii vyřešit rychle a stanovuje neúměrně přísné podmínky. Výše uvedené je mým soukromým názorem a uvědomuji si, že se mnou nebude řada lidí souhlasit. Nepopírám existenci dysplazie kyčelních kloubů. Jen mám pocit, že se na ni zaměřujeme víc, než je nutné a to zvláště u loveckých plemen, kde velkým prověřením zdravotního stavu jsou zkoušky z výkonu.
|
