Skupinu
anglických ohařů kromě jediného krátkosrstého
představitele - pointra, tvoří tři samostatná dlouhosrstá
plemena - setři, a to anglický, irský a skotský nebo-li
gordonsetr. Jsou to psi neobyčejné krásy a ušlechtilosti,
vysoké elegance a inteligence, živého temperamentu a
především vynikajících loveckých vlastností. Jejich
vrozený jemný čich, vytrvalost a lovecká náruživost z nich
činí ideální pomocníci pro práci na poli, ale i v lese a
ve vodě, kterou přímo milují. Jsou všestrannými
spolehlivými pomocníky myslivce při lovu, zejména při
práci před výstřelem.
Anglické
pojmenování SETTER pochází z někdejšího názvu rodiny
španělů, považovaných za
předchůdce
všech ohařů, kteří byli děleni na sedavé či sedící
settingšpaněly na rozdíl od nevystavujících skákajících
springeršpanělů, předchůdců dnešních špringeršpanělů,
kokršpanělů a mnoha dalších. Od této charakteristické, u
setrů často vídané vlastnosti - při navětření zvěře před
ní usednout nebo dokonce ulehnout, je ze slova "setting"
nebo "to set" odvozeno dnešní pojmenování všech tří
dlouhosrstých ohařů - "setting dogs", zkráceně "setter"
česky setr. První zmínky o loveckých psech, zvaných setr,
přinesl roku 1570 doktor J. Caius ve svém slavném díle De
Canibus Britannicis.
Dle
anglických kynologických historiků vznik irský setr
pravděpodobně křížením červeno-bílého anglického setra,
zlatého retrívra a mahagonově červeného vlkodava. Jiní
naopak vylučují vliv anglického setra a tím i
setting-španěla vůbec. Pravdou však zůstává, že Irčan se
na rozdíl od obou dalších - anglického a skotského, podobá
nynějším španělům nejméně. Další domněnkou je, že Irčan
získal svou červeně mahagonovou barvu přikřížením irského
vodního španěla. Je-li tomu opravdu tak, pak od něho
pravděpodobně získal pouze vlohu pro jednobarevnost a
nikoli červenou barvu, protože irský vodní španěl není
vůbec červený, ale čokoládově hnědý s šedavým nádechem.
Nevylučuje se ani možnost, že irský setr získal svou barvu
od velššpringeršpaněla nebo bretoňského španěla. Tuto
myšlenku podporuje i skutečnost, že jeden ze spolutvůrců
irského setra Lord de Freyne pocházel z Francie a do Irska
si s sebou přivezl i bretoňské španěly. Údajně byl k
Irčanovi přikřížen postupem času i dlouhosrstý chrt, od
něhož získal vysokonohost, suchost a celkovou plochost
(hlavně hrudníku), spolu s charakteristickým klusem a
cvalem a sklonem ke štvaní zvěře. V žilách Irčanů koluje
prý i něco z krve bulteriérů, kdo ví.
Původní
název irského setra zněl "Modder Rhu", což v překladu
znamená "červený pes". První zmínka je o něm v irském
časopise Veteran Sportsman již v roce 1803. První
chovatelskou stanicí byla "French Park" Lorda De Freyna,
ve které již od roku 1793 vedl plemennou knihu Artur
French. Je tedy vidět, že Irčan byl pro svou nebývalou
ušlechtilost a eleganci, ale i pro své vynikající lovecké
schopnosti, držen u významných osobnostní tehdejší doby.
V Irsku
byl chov spíše zaměřen na pracovní využití červeného
setra, zatímco v Anglii, Kanadě, Americe a dalších zemích
díky své nápadné kráse a lehké ovladatelnosti získal mnoho
obdivovatelů a stal se převážně výstavním a společenským
psem. Tehdejší Irčani byli v Irsku převážně bílo-červení,
cílevědomým výběrem a spojováním jednobarevných jedinců
byl postupně vyšlechtěn a typově ustálen Irčan červený,
maximálně s bílým plamínkem na čele, hrudi nebo prstech.
Ve druhé
polovině 19. století nastal velký rozmach chovu tohoto
elegána a vznikalo tak mnoho
vynikajících
chovů. Z takového - Cecila Moora v hrabství Tyrone - se
roku 1866 narodil legendární celočervený pes s bílým
plamínek na čele, mnohonásobný šampión a otec mnoha
vynikajících potomků Palmerston. Tento pes se zasloužil o
ustálení typu Irčana a byl až do svých 14 let maximálně
využíván v chovu, kde zanechal špičkové jedince a tak
napomohl rozvoji plemen. Dnes prakticky neexistují žádní
"lepší" Irčani, kteří by neměli ve svém původu šampióna
Palmersona.
V ČR
se irští setři začali objevovat koncem 19. století hlavně
na dvorech šlechty a byli používání především při lovu
pernaté zvěře. Zvláště se osvědčili při lovu kachen. Byli
v té době zastoupeni méně než gordonsetr, který nesměl
chybět v žádné lesovně. V letech 1922 až 1931 bylo do
plemenné knihy zasáno celkem 58 anglických setrů, 181
gordonů a pouze 49 irských setrů.
Za první republiky působilo u nás nespočet
chovatelských stanic, ze kterých vzešla řada pracovně
vynikajících jedinců. Byl zde dostatek chovných psů,
přesto byla využívána zahraniční krytí a importováni
jedinci ze zahraničí, mj. i z Anglie.
Přes malou početnost se Irčani prosadili i po
pracovní stránce. V roce 1937 absolvoval Boy z Modré hory
v druhé ceně Memoriál Karla Podhajského (mistrovství
republiky ve všestranné práci ohaře) jako první anglický
ohař. Tento rok je možno označit za kulminační bod
rozšíření irských setrů u nás. O tom svědčí nejen počty
zápisů do plemenné knihy, ale zejména počty psů, kteří
absolvovali lovecké zkoušky. V
poválečném období byli u nás Irčani početně málo
zastoupeni. V roce 1957 působilo v chovu je 13 krycích psů
a 27 chovných fen z dnešního pohledu nevalné kvality.
Postupně si irský setr začal získávat nové příznivce a
chovná základna dosáhla na přelomu 70. let nebývalé výše -
40 chovných psů a 400 chovných fen. Tehdy přišli Irčani do
módy a to se všemi méně příznivými důsledky, které
takováto módnost přináší.
V roce 1998 působilo v chovu kolem třiceti chovných
psů a asi stovka chovných fen. Bylo zapsáno 50 vrhů
Irčanů. V roce 2000 už to bylo pouhých 18 vrhů se 115
štěňaty, v roce 2001 21 vrhů a 136 štěňat.
Stav chovné základny červených irských setrů se 1. lednu
2003 skládá z 53 chovných psů, včetně starších ročníků, a
z 62 chovných fen reproduktivního věku, tj. do stáří 8 let
včetně. Bylo vystaveno 47 doporučení ke krytí, jehož se
zúčastnilo 14 českých a 3 zahraniční chovní psi. Narodilo
se z 27 krytí celkem 23 vrhy, které čítaly celkem 141
štěňat, z toho 82 psíků a 59 fenek.
Vlivem cílevědomé šlechtitelské práce chovatelů a
díky několika kvalitním importovaným psům a zahraničním
krytím se podařilo přeměnit původní Irčany menšího vzrůstu
s rezavou srstí a těžkými hlavami na moderní typ irského
setra větší kohoutkovou výšky, tmavší splývavou srstí a
ušlechtile modelovanou hlavou na pěkném delším krku. Naši
Irčani obstojí v mezinárodní konkurenci, dosvědčují to i
úspěchy na zahraničních výstavách.
Standard
irského setra hovoří o přátelském, mírném, spolehlivém,
přítulném a ovladatelném psu bez jakýchkoli projevů
agresivity. Zároveň je to výborný lovecký pes, který je
ceněn zejména pro výjimečný nos, temperament, vytrvalost a
ochotu k práci. Ovšem tento pes má vysoké nároky na pohyb
a je také náročnější na výcvik z hlediska myslivosti.
Proto není mezi mysliveckými psy tak početně zastoupen.
Jeho
společenská povaha z něj činí příjemného člena rodiny,
bývá pravdou, že kdo si pořídí irského setra, zpravidla
zůstává tomuto plemeni věrný.