Otazníky kolem dysplazie kyčelního kloubu

zpracovala: Vladimíra Tichá

 Určitě je dobře, že se v rámci chovu psů zabýváme otázkou zdraví a že se

kontrola dědičně podmíněných onemocnění stává součástí podmínek pro zařazení

do chovu. K zpřísnění chovných podmínek by ale nemělo docházet  proto, že "

to někdo jiný také dělá", ale důvody by měly být podloženy skutečnou situací

v plemeni  a z jeho potřeb. Nesmírně důležitý je i způsob, jakým se ověřuje

výskyt problému u jednotlivých zvířat a také to, jak se se zjištěnými

skutečnostmi zachází. U různých plemen se kontrolují různá onemocnění, jako

červená niť se ale táhne chovem většiny větších plemen problém nazvaný

dysplazie kyčelního kloubu. Právě okolo ní a hlavně okolo výsledků hodnocení

se v poslední době u nás vedou velké diskuse.

 Dysplazii kyčelního kloubu lze vysvětlit jako nesoulad mezi utvářením

hlavice stehenní kosti a kyčelní jamkou . Obecně by se dalo říci, že jamka

je mělká a kloubní hlavice v ní nesedí tak pevně, jak by měla. Kyčelní kloub

je pak příliš volný, při jeho pohybu dochází k zvýšenému tření a

bolestivému dráždění kloubního pouzdra, jehož následkem může být i

vytváření kostních výrůstků. Tím je položen základ pro onemocnění zvané

artróza. To zná z vlastní zkušenosti i řada lidí a ti postižení určitě

dosvědčí, že to není nic příjemného. Dědičnost dysplazie kyčelního kloubu je

poměrně složitá, protože  vloha k onemocnění je podložena více geny. Velkou

roli také hraje vliv životního prostředí, např. výživa nebo fyzická zátěž. V

praxi to znamená, že nemusí onemocnět každý jedinec, který  k onemocnění má

dispozici. Dysplazie je také řazena mezi tak zvaná "vývojová onemocnění",

tedy onemocnění, s kterým se štěně nerodí, ale které se vyvine až v průběhu

jeho růstu. Uvedené vysvětlení je jen zlomkem informací o dysplazii, přesto

z něj vyplývá, že je to problém velmi složitý a že na něj nelze používat

jednoduché počty typu 1+1= 2. Rodiče dysplazie prostí mohou dát postižené

potomstvo, rodiče dysplazií zatížení mohou dát potomstvo zdravé. Jen v tom

prvním případě bude procento  postižených potomků výrazně nižší než v

případě druhém.

 Dysplazii kyčelního kloubu lze prokázat několika způsoby. U nás se

nejčastěji využívá rentgenu. Ten může být požadován z důvodů diagnostických,

tedy v případě, že pes nebo fena vykazují pohybové potíže, může být

požadován ale i z důvodů chovatelských, tedy jako kontrola jedinců

zařazovaných do chovu. Kynologické veřejnosti je známo, že rtg kyčelního

kloubu pro potřeby chovatelské by měl splňovat řadu podmínek. Sem patří

např. požadavek na vyspělost psů a fen,(většinou se rentgenují jedinci

starší 12-ti měsíců).  Velmi důležité je také praktické provedení rentgenu a

kvalita rtg snímku, od kterých  se odvíjí možnost správného hodnocení. Do

této oblasti patří např. požadavek na narkózu nebo poloha, v které se

rentgenovaný jedinec nachází. Výsledky hodnocení jsou uváděny ve stupních

Hodnocení rtg snímků není nijak jednoduché a hluboce se mýlí ten, kdo si

myslí, že příslušný veterinář se na snímek podívá a hned  vyřkne verdikt.

Výsledek hodnocení je postaven na řadě ukazatelů a bez přesného měření

poměrů nebo spíše úhlů se neobejde.

. Právě hodnocení a jemu odpovídající stupně jsou v posledním roce zdrojem

problémů. Veterináři, kteří v České republice hodnocení provádějí, přešli na

systém založený na větším počtu ukazatelů než bylo používáno dříve . Při

takovém přístupu jsou podchyceny i ty vady a nedostatky v utváření

hodnoceného kloubu, které by dříve unikly. Praktickým dopadem pak mohou být

horší výsledky jednotlivých psů. Jedinec, který by dříve ještě prošel s

nulovou dysplazií se dnes může dostat do stupně I. , dřívější I může být  II

atd. Chovatelé se bouří. Je to pochopitelné, protože nikdo nechce slyšet, že

jeho pes vůbec nějaké postižení má a horší výsledky jsou brány jako křivda.

Starosti mají i chovatelské kluby. Chovné podmínky postavené na stupni

dysplazie jsou najednou těžko splnitelné a mohou způsobit, že se chovná

základna plemene někde až neúnosně zúží. Velmi nepříjemné je to, že stejně

přísné hodnocení jako má Česká republika nemá řada okolních států a že pes

rentgenovaný v Německu na tom bude pravděpodobně  lépe, než pes rentgenovaný

u nás.

 Uvedené problémy samozřejmě otevírají otázku : " Kudy z toho ven ?"

Chovatelé by se měli  zamyslet nad tím, zda je pro ně zajímavá opravdu

dysplazie kyčelního kloubu nebo zda jsou pro ně (vzhledem k tomu, že to

všude dělají) důležitá jen čísla, tedy stupně dysplazie. Situace by se dala

přirovnat k známkování diktátů ve škole. Je-li paní učitelka přísná, dá

"dvojku " dívence, která  má jednu nebo dvě nepodstatné chybičky. Je-li paní

učitelka méně přísná, dá "jedničku " i na dvě hrubky. Rodičům bude možná

více vyhovovat hodnocení méně přísné, na vysvědčení přece budou jedničky. .

Jako sekretářka píšící dopisy ale bude lepší dívenka s "dvojkou." Má-li

plemeno opravdu problémy s dysplazií, bude přísnější hodnocení výhodou.

Pokud ale je zařazování do chovu nebo výběr chovných postaveno na stupni dys

plazie, možná bude třeba provést  úpravy v chovných podmínkách. Trochu horší

je situace ve vztahu k zahraničí. Lze ale počítat s tím, že i v této oblasti

se situace vyřeší, protože přísnější hodnocení čeká všechny státy.

 Jedna věc je hodnocení dysplazie kyčelního kloubu a druhá způsob, jakým s

výsledkem zacházejí chovatelské kluby a samotní chovatelé. Stupeň dysplazie

je číslo, tedy údaj, kterému rozumí a s kterým dokáže manipulovat a odborně

při tom vypadat i ten, kdo o samotném problému moc neví. Z toho vyplývá

nebezpečí prosazování přísných podmínek nebo naopak naprostého upuštění od

kontroly bez ohledu na skutečnou situaci v plemeni. Určitě není rozumné

zatěžovat psy i jejich majiteli rentgeny tam, kde problémy s dysplazií vůbec

nejsou. Pokud ale jsou, je asi třeba se celou záležitostí zabývat. Někdy

méně znamená více.Chovatelský klub, který pouze kontroluje a z chovu

případně odstraňuje jen nejvyšší stupeň dysplazie možná dosáhne víc než ten,

kdo chce dysplazii vyřešit rychle a stanovuje neúměrně přísné podmínky.

 Výše uvedené je mým soukromým názorem a uvědomuji si, že se mnou nebude

řada lidí souhlasit. Nepopírám existenci dysplazie kyčelních kloubů. Jen mám

pocit, že se na ni zaměřujeme víc, než je nutné a to zvláště u loveckých

plemen, kde velkým prověřením zdravotního stavu jsou zkoušky z výkonu.