Jak jsme měli naše první setřata

Jak jsme měli naše první setřata - díl I.

Rád bych předeslal, že nejsem zkušený chovatel ani spisovatel.. Nicméně jsem byl požádán spoluautorkou a patronkou těchto krásných stránek o irských setrech – Markétou Čápovou, abych popsal amatérské zkušenosti a zážitky se svým prvním vrhem. Byl a jsem na velkých pochybách o tomto svém konání a doufám, že laskavý čtenář, který přes výše uvedené bude pokračovat dále ve čtení, promine slohovou strohost a zkušený chovatel jistě množství chovatelských chyb, kterých jsem se dopustil.

Rozhodnutí padlo …..

Po několikaletém soužití s naší fenečkou irského setra jsme se rozhodli, že jí dopřejeme možnost naplnit její život a dopřejeme jí psí děti, že budeme mít štěńata. Obrátili jsme se proto na poradkyni chovu, která nám doporučila pěkného krycího psa. Jelikož naše Andy z hlediska kohoutkové výšky (60 cm), nebezpečí dysplazie (DKK 0/0), věku (3,5 roku) byla v podstatě bez omezení, bylo možné vybírat ze širokého spektra potenciálních ženichů - chovných psů našeho Českého pointer a setter klubu (to uvádím proto, jaké faktory by měly být především brány v úvahu při výběru vhodného ženicha). Od paní poradkyně jsme tak dostali vyplněný „Krycí list“, složenky a požehnání. Krycí list slouží jako doklad jakým psem, jaká fena, kdy a kde byla nakryta a potvrzení o dohodě majitelů feny a krycího psa. Složenky slouží jak známo k placení – v tomto případě se jednalo o složenky za vystavení krycího listu a za nadpočetná štěňata – v případě, že by se narodila. (Dle pravidel Klubu si může chovatel ponechat více než 6 štěňat - všechna s PP – ale za sedmé a každé další je povinnost zaplatit určitý obolus – viz dále). Vybaveni všemi formalitami a know-how vyčteným z knížek jsme se o všem domluvili s paní majitelkou doporučeného ženicha a celí natěšení jsme čekali na období, které normálně stejně jako majitelé jiných fenek nemáme ze známých důvodů rádi, tzn. na hárání. Tentokrát jsme se na toto období těšili a naše rezavka jakoby něco vytušila a přestože dříve takřka na den dodržovala šestiměsíční cyklus, se rozhodla, že si nás pěkně vychutná. Konečně po devíti měsících hárat začala. Jelikož s háráním jsme už několikerou zkušenost měli, že toto dlouho očekávané období přijde jsme poznali dle zduřelé přezky tři dny před tím než začaly známé, neradostné projevy hárání. Dle instrukcí chytrých knížek jsme tedy ihned fenku odčervili. Přestože se chytré knížky trochu liší v určení nejlepšího dne pro krytí, vyšli jsme z převažujícího názoru, že nejvhodnější je to mezi 13. a 17. dnem hárání.

Jdeme na to …..

Hned 13. dne jsme po domluvě zazvonili u majitelů ženicha. Po krátkém společném pobíhání – dvoření a namlouvání, naše psí panna Andy zaujala učebnicový postoj s ocáskem takřka do pravého úhlu. Źenich ihned pochopil, co se od něho očekává, zaujal požadovaný polohu (naskočil na hřbet naší rezavky) a zdálo se, že vše probíhá naprosto ideálně. Bohužel „štěňátka byla na trávníku“ – ženich se netrefil. Neházeli jsme flintu do obilí a vše jsme zopakovali ve druhém naplánovaném termínu, který měl sloužit jako termín k „překrytí“. Vše se vyvíjelo téměř identicky, bohužel včetně koncovky. Štěňata byla zase na trávníku. Třetí pokus jsme už neabsolvovali.

Jelikož čas kvapil, byl už 17. den hárání, požádal jsem poradce chovu o schválení krycího psa dle výběru majitele feny. A vybrali jsme na doporučení největší lidské kamarádky naší Andy paní P. (která je naší věrnou kamarádkou od okamžiku, kdy jsme si naši Andy přivezli) ženicha, kterého Andy znala z procházek v polích v našem okolí. Pěkného psa s báječnou povahou a pěkným pracovním profilem, který byl však dosud panic. Překvapeným majitelům jsme v podvečer zavolali, zda by souhlasili, a když souhlasili, tak jsme jim k jejich ještě většímu úžasu sdělili, že ale na to musíme jít hned. Byli báječní a vstřícní a asi za hodinu jsme jako sudičky za úplné tmy na naší zahradě sledovali realizaci lásky na první pohled a na poslední chvíli. Druhé „naskočení“ bylo úspěšné, došlo ke svázání a i vše ostatní proběhlo tak, jak mělo. Nevěsta přestala být pannou a ženich panicem. Rozešli jsme se a volali jsme radostnou zprávu naší kamarádce paní P. Stejně radostně sdělila – musíte to zopakovat ještě jednou. A tak následoval ve stejný den nyní už velmi pozdě večer další telefonát ještě více zaskočeným majitelům krycího psa. A byli opět stejně báječní a vstřícní jako poprvé. Druhého dne večer se sudičky opět sešli na zahradě, aby přihlíželi psí lásce teď již zkušených setřích novomanželů.

Napětí a přípravy ……

Jelikož jsme si byli vědomi toho, že vše se uskutečnilo na poslední chvíli, že pro fenku i pro psa to bylo poprvé, byli jsme ve velkém napětí, zda bylo krytí úspěšné. Na řadu opět přišly chytré knížky a dle nich jsme se snažili identifikovat první náznaky možné březosti. Když se nám zdálo, že se mění chování naší Andy, že je více mazlivá než obvykle, že se jí zvětšují cecíky, dočetli jsme se, že to může být klidně i projev falešného březí. Takže jsme nevěděli zase nic. Na naší veterinární klinice nám řekli, že 25. den ale pro jistotu 28. den po krytí nám sonograf dá téměř stoprocentní jistotu. Rozhodli jsme se však, že si nenecháme ujít ten okamžik překvapení. Navíc naše lidská kamarádka paní P při pohledu na Andy naprosto neochvějně, nepřipouštějíc nejmenších pochybností prohlásila, že je Andy plná. Po tomto radostném konstatování jsme zahájili přípravy na příchod našich irčaňátek. Řešili jsme, zda Andy ještě jednou před koncem první poloviny období březosti odčervit nebo ne. Názory chovatelů i veterinářů byly v tomto směru velmi nejednotné, každý doporučoval něco jiného. Dali jsme opět na radu paní P a odčervili jsme.

Pak jsme sbírali informace a zkušenosti, zda udělat porodní bedýnku nebo jenom ohrádku, jak velkou a kam jedno nebo oboje umístit. Jelikož v této oblasti jsme se setkali s jednotným názorem (chytré knížky i chovatelé), že je nutné vybrat především místo klidné, kde nebude fenka rušena denním ruchem domácnosti, rozhodli jsme se, že vyklidíme malou

suterénní místnost v našem RD, která má sice okno ale ve které je pološero a naše další přípravy budeme směřovat tam. Místnost jsme vyklidili, uklidili a vyrobili dřevěnou ohrádku 200 x 140 x 40 cm, kterou jsme ještě ve dvou třetinách přepažili deskou vysokou 30 cm, aby Andy mohla někam alespoň na chvíli od budoucích draků uniknout, kam by za ní nemohli. Když jsme přepážku dělali trochu jsme zvažovali, zda se touto radou paní P budeme řídit, protože jsme nechtěli omezovat prostor pro štěňata. Nicméně jsme ji nakonec udělali a později jsme poznali, jak dobře jsme udělali. Na celé dno jsme dali karimatky, abychom eliminovali chlad od země, přes ně deku a na ni stará prostěradla. Průběžně jsme shromažďovali čisté staré hadry, převařovali a drtili skořápky atd.

Andy se nám stále více zakulacovala a už i my jsme nabyli přesvědčení, že budeme mít štěňata. Asi od sedmého týdne březosti jsme i my byli schopni nahmatat občas se převalující koule, případně kopání často nahmatatelné na bříšku, když Andy ležela na boku. Příchod štěňat se zdál být neodvratným, otázka zněla kolik jich bude. Tři týdny před plánovaným porodem jsme zase potkali kamarádku paní P, která si Andy zhruba po dvou týdnech, co jsme se na naší louce nepotkali, pohledem změřila a prohlásila, že Andy vypadá na deset. Říkali jsme si, že to není možné, Andy sice přibrala, ale takovýto počet by se do ní určitě nemohl vejít.

Zhruba dva týdny před plánovaným porodem jsme začali Andy zvykat na ohrádku, ve které by měla přivést na svět své potomky. Obávali jsme se, že s tím bude velký problém, protože Andy byla od okamžiku, kdy jsme si ji přinesli domů vždy tam, kde jsme byli my. Byli jsme však překvapeni, jak rychle pochopila, že nový hlavní pelíšek bude v ohrádce v připravené místnosti. Pokud to byl instinkt, tak byl opravdu silný.

Dny rychle plynuly, domácí samostudium vrcholilo. Chytré knížky pravily, že v naprosté většině případů si fena poradí sama a pokud nenastanou nějaké komplikace, není při porodu potřeba asistence veterináře ani aktivní asistence nikoho jiného a že fena uvítá pouze naprosto pasivní účast svého páníčka. (V případě, že k porodu nedojde ani 65. den - za správný den je považován 63. den počítáno ode dne následujícího po dni nakrytí feny - pak je velmi doporučení-hodné veterináře s fenkou navštívit a poradit se, co dál). Na základě výše uvedeného se nám to zdálo být jednoduché, rozhodli jsme se, že budeme rodit sami, respektive, že si naše rezavka poradí.

Nadešel poslední víkend před plánovaným termínem. Vše se zdálo být pod kontrolou a pečlivě naplánované. Dosud jsme po celou dobu březosti chodili na stejně dlouhé a stejně časté procházky jako před krytím, nijak jsme Andy neomezovali, ani nijak nazatěžovali a nechávali jsme na ní, aby si volila sama tempo. Jen velmi mírně zvolnila zhruba od šestého týdne březosti. Jinak jsme na jejich aktivitách žádné další projevy možného příchodu štěňat nezaznamenali.

V neděli ráno (5 dní před plánovaným a přesně spočítaným termínem porodu) se po polovině obvyklé doby procházky Andy rozhodla, že už jí to stačilo, zastavila se a domáhala se návratu domů. Otočili jsme se a vrátili se. Přestože se jí v průběhu březosti měnili chutě a my byli nuceni měnit její jídelníček (Andy byla v podstatě odchována na velmi kvalitních granulích, v průběhu březosti jsme kombinovali granule s připravovanou vařenou stravou) své denní dávky vždy zkonzumovala beze zbytku (v průběhu prvního měsíce jsme zvýšili objem stravy jen velmi mírně – asi o 10%, v průběhu druhého měsíce jsme denní dávky navýšili asi o 30% oproti normálu). V neděli ráno však nesežrala vůbec nic. Posledním velkým úkolem před dnem „D“ naplánovaným na nedělní dopoledne bylo vyrobit do připravené ohrádky něco, aby to mělo střechu, kde by mohla mít Andy pocit úplného soukromí (porodní bednička). Vymysleli jsme to tak, že do bedničky umístíme menší stůl obdélníkového tvaru od zahradního nábytku, přes který dáme prostěradlo tak, aby krylo stůl ze třech stran a vytvořil se tak jakýsi stan. Při montáži stolu v ohrádce Andy neustále asistovala a otravovala, protože chtěla opakovaně chodit ven se vyprázdnit. Činila tak pořád a intenzivně, i když už neměla co vyprázdnit. Až následně nám kamarádka paní P. vysvětlila, že Andy již měla stahy, ale nevěděla, co se s ní děje a domnívala se, že se potřebuje vyprázdnit.

A je to tady ……..

Když jsme smontovávali poslední nohu stolu, všimli jsme si, že Andy stojí pod stolem, tlačí a pod ocáskem se objevuje a zvětšuje tmavý vak. Pochopili jsme, že porod začíná. První štěně vyšlo neočekávaně, bez jediného projevu nářku, v průběhu dvou minut v 11.30 hod. Chytré knížky pravily, že fena prokousne plodový vak a lízáním jej ze štěněte sundá, čímž zároveň stimujuje jeho „nadechnutí“. Andy však byla evidentně zaskočena, nechápala co se děje a k ničemu se neměla. Popadl jsem mobil, který jsem měl naštěstí u sebe a zavolal kamarádce paní P. Stručně jsem jí vysvětlil, co se děje a ona vykřikla „musíte hned na zádech protrhnout plodový obal, vyndat z něj štěně a odsát mu hlavičku!!!, jinak se štěně udusí“. Práskl jsem s mobilem a řídil se instrukcemi. Vše se odehrálo jen v desítkách vteřin, ale zdálo se to být příšerně dlouhé. Nevím, jak jsem našel záda, ani jak jsem protrhl plodový obal. Nicméně se tak stalo. Jakmile jsem to udělal Andy se k štěněti vrhla a usilovně ho začala lízat. Štěně otevřelo tlamičku, vytekla z ní tekutina, nadechlo se a začalo spontánně dýchat. Z mobilu se ozývalo „co se děje“. Sdělil jsem, že štěně dýchá a oběma se nám strašlivě ulevilo. Teď bylo nutné podvázat pupeční šňůru kousek od bříška štěněte a přestříhnout ji. To jsme měli nastudované a zdálo se to býti jednoduché. Jenže štěně se strašně mrskalo, Andy se ho snažila stále lízat a bílá nit neustále sklouzávala. Nicméně několikátý pokus byl úspěšný a tak jsme mohli přestřihnout pupeční šňůru. Plodové lůžko a ostatní, co vyšlo se štěnětem, jsme však už neuchránili. Andy to vše sežrala. (Chytré knížky tvrdí, že je to tak správně, že se to má feně nechat sežrat neboť to obsahuje mnoho potřebných hormonů. Zkušení chovatelé však říkají, že se to naopak nemá nechat feně sežrat, protože je po tom průjem). Ale první štěně – krásný pejsek byl ošetřen, stále lízán stále ještě očividně překvapenou psí mámou a mělo se čile k světu. Ihned začalo pískat a hledat cecík. „Mléčný bar“ byl Andy ihned přistaven a měl od této chvíle otevřeno 24 hodin denně. Po několika neúspěšných neumělých pokusech pejsek zabořil čumáček do břicha Andy a začal sát. První díl seriálu, jehož celkový počet dílů jsme v té chvíli neznali, byl úspěšně u konce. Všem nám spadl kámen ze srdce, ten, co spadl paní P jsme přes těch 40 km zprostředkovaných mezi námi mobilními sítěmi snad i slyšeli. Asi po půl hodině sledování toho maličkého, báječného a nádherného zázraku, teď už ležící Andy, začala tlačit znovu.

Objevuje se malý tmavý vak, který roste až je venku celý. Andy se k němu nyní ihned otočí, prokousne ho a lízáním sundá ze štěněte, které jazykem dále intenzivně tře. Tlamička se otevírá, štěně se zakucká, z tlamičky vyteče tekutina, štěně se nadechuje a začíná spontánně dýchat. Tentokrát zachytáváme vše, co nemá Andy sežrat, nití již šikovněji podvazujeme pupeční šňůru, stříháme a „osvobozujeme štěně“. Trochu méně oroseni, avšak úplně stejně rozechvěni konstatujeme, že máme fenečku, která dostává od Andy stejnou péči jako první pejsek. V půl až hodinových intervalech přichází na svět v pořadí fenečka č. 2, fenečka č. 3, fenečka č. 4, pejsek č. 2, pejsek č. 3, pejsek č. 4. Někdy je potřeba protrhnout plodový obal, protože Andy neustále jazykem tře již narozená štěňata a možná si ani neuvědomuje, že přichází na svět další. Ještě jednou nám Andy ukradne, co nemá sežrat, ale jinak vše probíhá už bez větších komplikací. Andy už není prvorodičkou a my už jsme „zkušení“ porodníci.

Při příchodu na svět pejska č. 4 vstupuje do dveří paní P, která kvůli nám ukončila svoji mimopražskou návštěvu, naložila svoje pejsky, odvezla je domů a přišla nám na pomoc. Prohlídla si všechna štěňata a zkonstatovala, že jsme to nakonec docela zvládli (což bylo pro nás pěkné ocenění, protože vždy říká, co si myslí a já byl na samém počátku našich setkávání často velmi zaskočen její, jak již dnes vím, velmi oprávněnou kritikou, která však vždy byla míněna jako dobrá rada). Opravila nám „pupíky“ - všechny pevně převázala na místo nitě pevnou bavlnkou. Umělohmotnou přepravku vystlala teplou dekou, do které jsme měli dávat a přikrývat štěňata, když se půjde Andy vyčůrat, nažrat, případně kam dávat polovinu štěňat, když druhá bude zrovna v mléčném baru. Velmi nás potěšila konstatováním, že všechna štěňata jsou na první pohled bez jakýchkoliv zjevných vad, že jsou krásně tmavá, pěkná a že celý vrh je velmi vyvážený (což na základě výše uvedeného bylo více než velmi pěkné ocenění). Prohlédla i rezavku a konstatovala, že v bříšku už žádné štěně není, ale že ještě může být schované v hrudníku, kde ho neodhalí. A proto nám kladla na srdce Andy průběžně sledovat a kontrolovat až se půjde „vyčůrat“, že by se ještě mohlo nějaké štěně objevit.

Když už jsme se loučili, všimli jsme si pod ocáskem Andy vycházejícího a již dobře známého tmavého vaku. A tak přišlo na svět poslední štěně, fenečka č. 5, kterou jsme už zkušeně ošetřili. Naprosto vzorná psí máma Andy neustále sající štěňata čistila, nebyla ochotna se od nich vzdálit ani za účelem vykonání potřeby. Museli jsme ji ven doslova vytlačit, ihned po vyčůrání se vrátila zpět k plnění svých mateřských povinností. A ještě jednu radu jsme si zapamatovali, že je nutné dávat pozor na dostatečný pitný režim feny. Paní P odešla a slíbila, že se přijde brzy podívat, jak naši malí setříci prospívají. A my jsme museli začít prát, protože nezbytný požadavek, že štěňátka musejí být neustále v suchu a v teple po dobu porodu znamenal neuvěřitelnou spotřebu prostěradel, ručníků a jiných hadrů a skoro nic čistého nezbylo, přestože jsme si mysleli, že s tím, co máme připraveno vystačíme na týden. Celý porod trval sedm hodin a porodní váha štěňat byla od 300 do 380 g.

Byl to neuvěřitelně silný a nezapomenutelný zážitek a asi pouze ten, kdo absolvoval první vrh svých štěňat ví, o čem mluvím. Budu vždycky vděčný naší rezavce Andy, že nám jej zprostředkovala a moc spolu s ní děkujeme paní P. nejen za to, že vše dopadlo tak, jak dopadlo.

Konec první části, pokračování příště První noc a první dny ……………….