Jak jsme měli naše první setřata - díl II.
Jelikož se prý objevil někdo, kdo vydržel číst náš setří příběh až do dosavadního konce a protože jsem to Markétě slíbil, pokusím se v našem příběhu pokračovat a vyjadřuji svůj velký obdiv tomuto laskavému a opravdu velmi trpělivému čtenáři.
Své předchozí povídání jsem ukončil v okamžiku, kdy skončil porod, začal úklid a praní a péče Andy o její psí děti. Po celou první noc Andy oka nezamhouřila, jednak byla z toho všeho zmatku asi hodně rozrušená a zmatená, jednak poskytovala svým štěňatům totální péči. Bez přestávky kojila (to, co z cecíků vytékalo, nebylo ještě mateřské mléko, ale tzv. mlezivo, které by mělo poskytnout štěňatům ochranné látky alespoň na období šesti týdnů) a zároveň s vysokou frekvencí jazykem třela bříška a vylučovací orgány štěňat tak, aby stimulovala jejich vyměšování. Vše, co štěňata vyloučila, Andy uklidila (spořádala) a mělo tomu tak být až do okamžiku, kdy jsme začali štěňata přikrmovat. Snažili jsme se, aby zadní cecíky Andy byly stále v plné permanenci neboť sání těchto cecíků stimuluje u feny tvorbu mléka. Stále jsme v místnosti udržovali teplotu nad třicet stupňů Celsia. Tato teplota naprosto evidentně nevyhovovala ani nám ani feně, protože dýchala jako sentinel, pro štěňata však byla naprostou nutností, aby se vyrovnala s teplotním šokem, který utrpěla po svém příchodu na svět.
Po celou noc bylo nutné (a činili jsme tak i několik dalších dní a nocí) nezkušenou Andy hlídat, aby některé štěně nezalehla nebo nezašlápla. Štěňata se hrabošila všude a Andy se potřebovala alespoň občas otočit na druhý bok nebo se protáhnout, případně se posunout. Jakmile se však pohnula malé rezavky se ihned začali s pištěním batolit všemi směry s cílem najít svoji pípu v mléčném baru. Proto bylo nutné v takovýchto případech být stále ve střehu. (Některé chytré knížky praví, že nebezpečí zalehnutí lze eliminovat připevněním tyčí po všech čtyřech vnitřních stranách ohrádky upevněných zhruba ve výši 5 cm a stejně daleko od příslušného boku ohrádky, námi získaná zkušenost byla, že toto nebezpečí je mnohem větší uvnitř ohrádky než na jejich stranách). Nebezpečí je snadno rozpoznatelné, protože štěně pronikavě zapiští. Přítomnost někoho z naší lidské smečky byla proto naprostou nutností neboť Andy, alespoň na počátku, ne vždy chápala, proč a které štěně zrovna piští a naše pomoc právě utiskovanému štěněti byla zcela jistě více než potřebná. (Několikrát se jí taky podařilo šlápnou do bedýnky, ve které zrovna odpočívala polovina štěňat, pro která měl mléčný bar právě zavřeno). Proto s Andy a jejími psími dětmi od prvního dne spal, lépe řečeno bděl, její páníček.
Protože se Andy celou noc nechtěla od svých dětí hnout, bylo potřeba jí dávat misku s vodou a se žrádlem přímo do ohrádky. Bylo však zapotřebí v průběhu konzumace misky sledovat a ihned, jak Andy skončila, vše dát z ohrádky pryč. Ze všeho, co zůstalo v ohrádce a nemělo v ní co dělat, číhalo na pištící a všemi směry se hrabošící rezavky nebezpečí. V průběhu noci se nám podařilo ještě jednou Andy donutit dojít se na zahradu vyčůrat. Zapomněli jsme ji ale bedlivě sledovat, jak nám kladla na srdce kamarádka pani P., co kdyby se náhodou objevilo ještě jedno zapomenuté štěně. Vzápětí jsme si to uvědomili a jako banda „černých“ kopáčů vltavínů v jižních Čechách jsme ve tři hodiny ráno s baterkami prohledávali naši zahradu. Ještě že naši sousedé spali, jinak bychom také mohli skončit ve svírací kazajce (v lepším případě), v horším případě v policejním antonu.
Mateřská dovolená začíná ……………….
Přišlo ráno. První noc jsme přečkali bez větších komplikací, ale stejně jako Andy beze spánku a dosti unaveni. Již po této noci jsme pochopili, že průběžný dohled nad naší teď už psí smečkou, je po určitou dobu nezbytností. Mateřskou dovolenou jsme sice naplánovanou a s našimi chlebodárci předběžně odsouhlasenou měli, ale naše pracovní povinnosti jsme směřovali tak, aby to, co nestrpí odkladu, bylo hotovo ve středu a my v klidu mohli od čtvrtka (63. den) očekávat příchod štěňat. Nepočítali jsme s tím, že Andy štěňata budou chtít vstoupit na tento svět o tolik dní dříve. Proto jsme museli improvizovat a u štěňat a u našich chlebodárců se různě prostřídat.
Andy jsme krmili čtyřikrát denně, brzy ráno jsme dávali maso, masový vývar se zeleninou a těstovinami nebo rýží se zamíchanou kávovou lžičkou rozdrcených skořápek, před polednem nějakou kombinaci mléčných výrobků (jogurt, rozšlehaný tvaroh) např. s dětskými piškoty, navečer pak opět masový vývar s nějakou modifikovanou přílohou a v noci pak ještě nějaký potravní doplněk kombinovaný s mléčným výrobkem (tvrdý nebo měkký sýr, ovesná kaše). Bohužel, jak se brzy ukázalo, přestože dříve neměla Andy žádný problém s mléčnými výrobky, v tomto množství nebo nyní v souvislosti s hormonálními změnami u ní vyvolaly „průjem“ (při té příležitosti jsem si uvědomil, že jsem někdy dříve četl, že setři mají genetický problém s trávením bílkovin, čemuž jsem nepřikládal větší pozornost, protože Andy s tím nikdy v minulosti žádný problém neměla a byla by schopna zbaštit svoje jogobelky nebo něco podobného v jakémkoliv množství). Z tohoto důvodu jsme museli mléčné výrobky v jídelníčku výrazně omezit. Spoléhali jsme na to, že zvolená potrava doplněná rozdrcenými skořápkami i přes omezení velkých dávek mléčných výrobků zabezpečí, že nedojde k „odvápnění“ feny, které v průběhu kojení, speciálně u velkých vrhů, hrozí.
Průběžně jsme vyměňovali hadry a prali je. Andy sice, jak už bylo dříve uvedeno, po štěňatech velmi pečlivě gruntovala, nicméně známky po nich byly patrné. Mnohem větší „znečištění“ však v těchto dnech působila Andy samotná, protože se postupně vnitřně čistila a odcházel z ní zpočátku poměrně silně, s postupem času zmírňující se, tmavý výtok, na který jsme byli předem upozorněni a proto v nás nevyvolal žádnou paniku ani znepokojení. Jeho známky měly být občas patrné ještě skoro za dva týdny.
Od prvního dne po narození štěňat jsme zavedli praxi, která se změnila v jakýsi rituál a sice vážení našich setřích dětí. Všichni jsme se na tento okamžik dne těšili, abychom zjistili, jak zdárně nebo nezdárně prospívají. S velkou seriózností a přesností to mělo ale málo společného. Jednak donutit pištící a hrabošící se rezavky být několik málo vteřin v klidu na kuchyňských vahách, bylo stejně účinné jako poručit větru dešti a jednak jsme byli tak akorát schopni odlišit pejsky od feneček. V rámci pejsků jsme bezpečně rozpoznávali jednoho, který měl malinkou, ale přesto zřetelnou bílou hvězdičku na hrudi a v rámci feneček jednu, která zpočátku z hlediska velikosti za svými sestřičkami zaostávala, ale ne nadlouho. Z toho je patrné, že spíše než seriózní vážení se jednalo o vášnivé diskuse, která hmotnost asi patří které z našich rezavek. Každý večer jsme to nakonec sepsali, porovnali s předchozími dny a těšili se na hádky při vážení, které bezpochyby nastanou zase zítra. Souhrnně jsme však byli schopni zjistit, zda přibývají na váze a o kolik, abychom mohli případně včas začít s přikrmováním, které v případě, že má fena dostatek mléka, začíná zhruba ve třech týdnech života štěňat.
Na konci prvního a na počátku druhého týdne jsme si všimli, že když si některé štěně vybojovalo svůj cecík a řádně se opřelo do sání a nebylo zrovna nuceno o něj tvrdě bojovat, aby si jej před nějakou dravou sestřičkou nebo bráškou uhájilo, začal se jim samým blahem kmitat do té doby strnulý ocásek. Bylo to strašně legrační a vždycky jsme se na to dívali až do okamžiku, kdy některý hladový agresor tuto idylku ukončil tvrdým atakem na pípu mléčného baru.
V polovině druhého týdne se na nás přišla podívat kamarádka paní P. Měla z našich rezavek radost, i když byli trošku menší. Dvojnásobek porodní váhy dosáhli ne za týden, jak je obvyklé, ale až za devět dní. Možná to bylo způsobeno tím, že se na svět prodrali přece jenom o trochu dříve než měli, určitě to souviselo s jejich počtem. Chovatelé někdy u velkých vrhů ponechávají pouze vybrané, silné jedince a ty slabší nechávají uspat a v klidu odejít do psího nebe. Přestože je to velmi racionální a mnoha velmi dobrými důvody opodstatněné řešení, o něčem podobném jsme ani na okamžik neuvažovali. Všem našim rezavkám ostříhala pani P. drábky, protože jimi při sání rozdírali okolí cecíků Andy až skoro do krve a způsobovali jí tak proces kojení ještě méně snesitelným než sám o sobě pro fenku bezpochyby je.
V těchto dnech došlo také ke změně provozních hodin mléčného baru. Z provozu non-stop se stal provoz sice s flexibilními nicméně s omezenými hodinami pro veřejnost. Zda to způsobila stále se stupňující síla sání rostoucích rezavek, která byla dozajista stále méně „příjemná“, nebo teplota udržovaná v místnosti pro štěňata, kterou Andy velmi špatně snášela, nebo dosavadní životní krédo našich krásných rezavek znějící „máme pořád hlad“ nebo něco jiného, se už nedozvíme. Výsledkem však bylo, že omezené hodiny pro veřejnost už byly vyhlášeny a do budoucna striktně dodržovány.
Jé, my koukáme a nožičky se nám rozjíždějí …….
Čtrnáctého dne otevřelo první štěně napůl jedno očko. Postupně se rozlepují očíčka u dalších, a do 48 hodin koukala všechna štěňata. Miminka se snaží udělat první krůčky. Snaží se používat nožičky, ale ještě jim to vůbec nejde. Každý pokus končí pádem na tlamičku nebo pádem na bok doprovázený nepopsatelnými zvukovými efekty. Zarputilejší jedinci to zkoušejí zas a znovu s tím, že při každém dalším pokusu jsou doprovodné zvukové efekty barvitější a pronikavější a odpovídají narůstajícímu stupni naštvání. A oni umějí být opravdu pěkně naštvaní.
Čtrnáctého dne večer jsme poprvé všechna štěňátka spolu s jejich maminou odčervili (jak pravily chytré knížky). Podávání odčervovací pasty bylo provázeno neuvěřitelnými ksichtíky a prskáním (i Mr. Bean by pukl závistí, kdyby to viděl). Přestože na veterině nám říkali, že pasta je ochucená a že štěňátkům snad i chutná, naše rezavky na to měli naprosto očividně jiný názor. (Paní P. jsme se bohužel zeptali až následně, ona zmínila jako vhodný termín třetí týden a na základě vlastní zkušenosti bychom příště první odčervení podnikli skutečně až ve věku třech týdnů).
Patnáctého dne večer se naše dosud harmonicky se vyvíjející psí mateřství zkomplikovalo a mělo být hůře. Přišla první zrada. Při pravidelné prohlídce štěňat jsme si všimli, že jedno štěně má na krku znatelnou bouli, která byla na omak tvrdá. Zabalili jsme štěně a odjeli jsme ihned na veterinární kliniku. Službu konající veterinář štěně prohlédl, nasadil pro jistotu antibiotika, dal nám mastičku na mazání otoku a pozval nás na kontrolu za dva dny. Následujícího dne odpoledne jsme však objevili podobnou bouli na krku druhého štěněte. To jsme se už opravdu vylekali, zavolali na veterinární kliniku, zabalili už dvě štěňata a vyrazili tam znovu. Pan veterinář odebral vzorky, nasadil antibiotika i druhému štěněti a přikázal odstavit štěňata od mámy a oddělit je od sestřiček a bratříčků. Zároveň jsme následně přivezli na prohlídku Andy. Pan doktor ji pečlivě prohlédl, prohlédl i jednotlivé pípy mléčného baru a zkontroloval kvalitu moku vytékajícího z jedné každé pípy. Na feně ani na mlíčku nic neshledal a tak nám dovolil „kojit“ zdravá štěňata bez omezení.
Krmení nemocných štěňat umělou stravou byl příběh sám o sobě. Mlíčko od Royal Caninu bylo určitě dobré, ale naši pacienti nedovedli pochopit proč jim cpeme nějakou flašku zakončenou něčím hnusně gumovým, o čem si snad jen lidský jedinec může myslet, že vypadá jako jejich milovaná mléčná pípa. Každé „kojení“ se stalo nekonečným příběhem, protože než se štěně konečně „chytlo“, tak uplynula spousta času. Jakmile se však „chytlo“, byl obsah v mžiku v něm. Naivně jsme si mysleli, že jakmile štěňata ten „grif“ poprvé odhalí, že příště už to bude snadné. To byla ale představa velmi, ale velmi naivní. Poprvé to bylo stejné jako naposled a „kojení“ trvalo vždy asi hodinu a vyžadovalo ohromnou trpělivost. Pokaždé to byl urputný boj a přetahování a je neuvěřitelné, jaká ohromná síla a energie je v těch mrňavých, heboučkých tělíčkách ukryta. Byli jsme nuceni používat různé fígle a hlavně vymýšlet stále nové, protože napříště ten minulý už zase nefungoval.
Po každém „kojení“ jsme namočenou vatičkou třeli bříška pacientů, abychom stimulovali jejich vyprazdňování. Samozřejmě jazýček mámy jsme nahradit nemohli, ale snad to zase tak špatné nebylo, neboť nejednou bylo „to“ či „ono“, případně „obojí“ nejen mezi námi. Když odcházel páníček v těchto dnech alespoň na chvíli do práce (bral si stále v práci stále půl dne volna), musel na sebe stříkat pánský parfém (ač to velmi nesnáší), protože to, že nás má, by jinak bezpochyby poznal každý s kým by přišel do styku.
Naštěstí se choroba na další štěňata nerozšířila, antibiotika u pacientů v kombinaci s mazáním zabrala téměř okamžitě, otok se rychle vstřebával a díky nekonečné trpělivosti při kojení se podařilo dosáhnout toho, že nemocná štěňata výrazněji nezaostala, ba naopak získala určité podmíněné reflexy, díky kterým získala náskok v mnoha směrech, který se projevil později. Odstavení štěňat nesla špatně i naše Andy. Štěňata neustále hledala, protože je cítila. Instinktivně věděla, že jim musí dát přece najíst, olízat je, aby se mohli vyprázdnit, dát jim vše, co poskytovala svým ostatním dětem a nemohla samozřejmě vůbec pochopit, proč to není možné a co udělala, že ji to nechceme dovolit.
Dvacátého prvního dne jsme se pokusili o první přikrmování. Ráno dostala všechna štěňata svoje mlíčko, smečka od mámy, pacienti z gumového nesmyslu. Dopoledne jsme uvařili řídkou ovesnou kaši ochucenou lžičkou medu. Štěňátka si ke kaši čichla a začala do ní lézt, všemi packami se v ní vrtala, čumáčky do ní bořila a ani ocásky nezůstaly ochuzeny. Některá štěňata si do kaše sedla, jiná do ní i spadla. Většina kaše tak byla na kožíšcích štěňat, zbytek se jim podařilo „vybagrovat“ do pelíšku. Opticky se zdálo, že v bříškách toho mnoho skončit nemohlo. Výjimku tvořili jen naši dva teď už skoro úplně zdraví pacienti. Těžké příkoří odstavení od mámy v nich velmi intenzivně aktivovalo pud sebezáchovy a obě tato štěńata od počátku baštila jako o závod. Ne, že by se kaší také neprošla, ale rychle pochopila, že je to k snědku a už napoprvé naprostou většinu zbaštila. A tento jejich „mentální“ náskok byl naprosto zřejmý v mnoha směrech, nejen pokud šlo o žrádýlko. Byli vždycky první (první běhali bez kotrmelců, první přelezli ohrádku, první se vydávali na průzkum zahrady, atd.).
Po tomto prvním relativně neúspěšném pokusu s kaší jsme museli štěňata otřít mokrým ručníkem, aby na nich nezůstaly zbytky jídla, které by mohly následně způsobit kožní problémy. Odpoledne jsme uskutečnili druhý pokus o přikrmování. Den předem jsme pečlivě naškrábali čerstvě zakoupenou roštěnku, dali ji do mrazáku přemrznout, následně jsme ji nechali roztát a udělali z rozmrzlého a naškrabaného masa malé kuličky, které jsme pokapali trochu mlékem (na to jsme samozřejmě sami nepřišli, to byl báječný recept od kamarádky pani P.). To jsme pak naservírovali našim rezavkám. Naše dvě odstavená štěňata by nám i prsty ukousala, jak se na tu baštu vrhla. Zbytek smečky byl evidentně také mnohem více nadšen těmito voňavými kuličkami než ovesnou kaší, nicméně na rozdíl od dvou vyděděnců, převalovali ten voňavý zázrak v tlamičkách a netušili nejdříve, co s ním. Poté, co jim několikrát vypadl a oni se mohli zase vzteknout, jak asi jen setříci umějí, pochopili, že se to musí spolknout. Když vše připravené spořádali, spokojeně se odvalili na svoje vyhrazená místečka si po té strašlivé dřině trošičku odpočinout. Na noc pak podle zaběhlého scénáře dostali svoje mlíčko. Následující den byl už pokus s kaší úspěšnější. Štěňata papala kaši s radostí, talířem se prošla méněkrát a vyděděnci dokonce už ani jednou. A odpoledne se po kuličkáchu u těch šikovnějších i u těch druhých jenom zaprášilo.
Jak se zanedlouho ukázalo, byl pro zahájení přikrmování nejvyšší čas. O tři dny později (24. den) jsme objevili v nejedné tlamičce již naprosto zřetelné zoubky, což znamenalo jediné - pirani již brzy zaútočí!!!!
Předplacený úklid skončil, čůrací a kakací komando nastupuje…….
Doposud máma Andy zabezpečovala nejen stravu svých štěňat, ale i úklid po nich. Jakmile se cokoliv v ohrádce objevilo, Andy to okamžitě vyluxovala. Obvykle to však zlikvidovala ještě dříve než se to mohlo v ohrádce vůbec objevit. Dvakrát denně jsme štěňatům čistě povlíkali, aby byli v suchu a v čistotě, i když se to mohlo zdáti býti na základě výše uvedeného ne úplně opodstatněným.
Jakmile jsme začali s přikrmováním, úklidová služba Andy podala výpověď a to ne na hodinu, ale na minutu a změna byla patrná okamžitě. Dosud stačilo dát použité povlečení rovnou do pračky, od teďka už to tak snadné nebylo. Zařazení dalšího „technologického“ procesu bylo naprostou nutností .…. Navíc, jakmile bylo čistě povlečeno, přestože jsme podlahu i karimatky pokaždé pečlivě umyli vodou se saponátem, abychom „pachovou stopu“ přehlušili, čůrací a kakací komando stejně ihned zasáhlo. Bylo tomu tak i přesto, že jsme zhruba od třetího týdne dávali do jednoho rohu ohrádky noviny, které jsme pravidelně měnili s tím, že jedny počůrané jsme vždy nechali nahoře. Šikovnější jedinci po čase pochopili, že to je to pravé místo. Ne všichni však byli tak disciplinovaní nebo se to nepodařilo pokaždé a když už se to podařilo, tak to zase nějaký dobrák – všudybyl rozšlapal úplně všude.
V těchto dnech jsme navštívili Českomoravskou kynologickou jednotu, kde jsme předložili průkaz původu Andy, krycí list, přihlášku vrhu, certifikát o registraci chovatelské stanice a obdrželi jsme seznam tetovacích čísel pro naše rezavky, která jim budou vytetována ve věku 5-6 týdnů. Jména už jsme měli vybrána, čísla jsme právě obdrželi tak už zbývalo jen je oficiálně přidělit při tetování každému štěněti. Jak nám paní sdělila, průkazy původu pro každé štěně nám budou vydány až po otetování štěňat.
Dvaadvacátého dne, protože byl krásný slunečný den, jsme se rozhodli, že zkusíme, co budou irčaňátka říkat na první opuštění bezpečí prostoru své ohrádky. V přepravce jsme je odnesli na první, napoprvé krátkou, procházku po zahradě. S výjimkou bývalých pacientů byla štěňata evidentně velmi nemile zaskočena a svoji nespokojenost dávala nepokrytě najevo nám již známými zvukovými efekty. Od přepravky s ručníkem, ve kterém byl pach mámy, se za žádnou cenu nechtěla vzdálit. Krčila se u boků přepravky, hlídala si své bratříčky a sestřičky a říkala si asi, co si to ten lidský element na ně zase vymyslel. A i když jsme za nimi pustili psí mámu Andy a ta kousek poodešla od přepravky, bázlivky se od přepravky ani nehnuli. Bylo to velmi překvapivé neboť vždy když se doma Andy od štěňat vzdálila a pak se vrátila, ihned se k ní všechna nahrnula a způsobně ji, všude kam se dostala, následovala.
Jinak tomu bylo v případě bývalých pacientů. Obě tato štěňata byla sluníčkem, které hřálo kožíšek, travičkou, která lechtala do bříška, široko daleko otevřeným a kytičkami provoněným prostorem, který neměl žádné omezující bednění, naprosto nadšena a pobíhala sem a tam a radostně si k tomu zaštěkla. Pobíhala s naprostou bravurou bez jediného zaškobrtnutí, s hlavou pevně nesenou a s ocáskem spokojeně se vrtícím. A když se konečně zastavila tak jen proto, aby si poprvé a neuměle zadní nožičkou podrbala hlavičku, což u nich vyvolalo slastný pocit naprostého blaha, který byl jasně zřetelný z toho jejich ksichtíku. A to vám byl pohled, na který se nedá zapomenout …………..
Další etapa, která by se mohla jmenovat zahájení příprav na vstup do života, je u konce. Štěňata jsou krásná, báječná, roztomilá, rostoucí před očima a každý den se učící novým věcem. A my jsme na ně náležitě hrdi. Je to moc pěkné být toho všeho účasten. Jak čas plyne, začínáme si však stále intenzivněji uvědomovat, jaký je neodvratný konec tohoto příběhu. Snažíme se rychle zapudit tuhle myšlenku a proto raději vypínám počítač a jdu si užívat společné chvíle s našimi rezavkami.
Konec druhé části, pokračování možná příště. Ale jen možná, protože vím jak to všechno musí příště skončit. .