Jak jsme měli naše první setřata - díl III.
Milý, laskavý a velmi trpělivý čtenáři. Protože jsem náš setří příběh začal psát a protože ty jsi k mému velkému údivu stále ještě vydržel číst, tak se pokusím ten příběh dokončit. Ale ty ve čtení opravdu pokračovat nemusíš…..
Druhá část našeho příběhu skončila v okamžiku, kdy skoro všechno, co se mělo pro nás všechny státi poprvé, se stalo a my už jsme se měli dále (teoreticky) jenom zlepšovat. Rezavky už nebyli závislé jenom na své psí mámě Andy, jejich obzory se již rozšířily za hranice ohrádky mající 200 x 140 x 40 cm, bojácnost byla nahrazena zvědavostí a snahou vše poznat na vlastní oči, na vlastní uši, na vlastní čumáček a všechno taky samozřejmě pořádně ochutnat, případně rozkousat. A my, lidská smečka, vrchol evoluční spirály, jsme možná začali rozpoznávat v jejich projevech a gestech jejich bezprostřední pocity.
Když jsme podruhé po dalších dvou týdnech odčervovali psí
mámu Andy a její psí děti, dostali jsme pro malé rezavky na naší veterinární
klinice místo odčervovací pasty růžový odčervovací
sirup.
Ksichtíky a prskání při jeho aplikaci už nebyly ani zdaleka takové jako poprvé,
nicméně žádnou radost z toho samozřejmě neměli. Vždycky jsme si mysleli, že
odčervování štěňátek je nesmysl a že je zbytečné cpát takhle mrňavým tvorečkům
nějaký jed, když máme jídelníček psí mámy i jich samotných zcela pod svoji
kontrolou a dáváme jim jen to nejlepší.. Navíc, když psí máma Andy z důvodu
prevence vzniku jakékoliv infekce do každé jedné mléčné pípy, je odkázána na
procházky pouze po naší zahradě, kde žádný „fuj tajbl“ nemůže „zblajznout“ ani
se s ním jinak dostat do styku. Není tudíž možné, aby se v tělíčcích našich
prťavek něco nekalého mohlo objevit. Druhý den po druhém odčervení jsme však
pochopili. V nejedné hromádce jsme spatřili cosi, co vypadalo jako tlustá bílá
nit. To nás nezvratně přesvědčilo o tom, že je nutné v odčervování pokračovat
tak, jak je doporučováno, i když k žádnému rozumnému vysvětlení, jak je možné,
že se do těch tělíček něco podobného může dostat, jsme se nedopracovali.
Jídelníček našich rezavek jsme začali postupně měnit. Ráno
jsme dávali rozmíchaný tvaroh s mlékem, rozmočenými a následně rozmačkanými
dětskými piškoty, to vše ochuceno medem nebo kaši rýžovou, ovesnou, respektive
krupicovou
ochucené
stejně. V poledne jsme podávali v horké vodě namočené superpremiové granulky
určené pro ta nejmenší štěňátka, odpoledne pak ty báječné, voňavé masové kuličky
stále připravované dle receptu kamarádky paní P. (jenom to připravované množství
se poněkud změnilo) a večer potom znovu namočené granulky. To bylo prokládáno
několikrát denně „cucnutím“ od psí mámy Andy. Přestože viditelně stále více
trpěla pod jehličkami rezavek, byla ochotna zas a znovu se postavit a nabídnout
vstup do mléčného baru, přestože jistě věděla, že rezavky už baští, to co jim
lidská smečka předloží a že zcela jistě nijak hladem nestrádají, což na nich
bylo hned na první pohled patrné. Několikrát jsme si všimli, že když naše vzorná
psí máma Andy seznala, že některé štěně si v pranici u misek se žrádýlkem
vybojovalo jen málo, vyvrhla část své porce a nabídla ji tomuto smolaři.
Vzpomněli jsme si, že jsme kdysi četli, že toto je přirozené chování vlčic a
pochopili jsme, že naše Andy tak své vlčí předky nezapře.
Co se však našim rezavkám moc nechtělo bylo pití vody z připravené misky. Ne, že by neuměli pít z misky, mlíčko jim šlo bezvadně, ale vodička jim dost dlouho vůbec nevoněla. Z počátku misku s vodou někteří, pravděpodobně pořádek milující, jedinci používali raději jako komfortní toaletu a ukládali do ní svoje hromádky. A i rada kamarádky pani P., dát do vody několik kapek mléka, tentokrát selhala. I poté, co jsme vodičku vylepšili, sloužila miska jako toaleta. Jak se později ukázalo, příčinou bylo asi to, že prťavky neměli opravdovou žízeň. Víceméně tekutá strava, prokládaná občasnými návštěvami mléčného baru, byla příčinou, proč štěňata skutečnou žízeň nazažila. Jakmile jsme začali podávat granulky, byť předem namočené, žízeň přišla a s ní i schopnost pít vodičku z misky a s tím i nutnost používat už jen suchý záchod.
Potřebujeme za sebou uklízecí četu …..
To, co jsme dříve považovali za čůrací a kakací komando se nyní ukázalo jen jako takřka neznatelná stopa jen velmi malého průzkumného oddílu. Pohled do ohrádky po absolvované noci by u slabších jedinců mohl vyvolat mrákoty, nás však utvrdil v tom, že vše funguje tak, jak má (míněno zažívání, trávení a vylučování).
Stále větší radost měli prťavky z pobytu na zahradě, kam jsme
je vždy, když nám to počasí a nutnost taky chodit vydělávat na složenky
dovolilo, dávali. Bázlivost byla ta tam. Zvědavost byla silnější. I kanál před
garáží, který dosud zcela jistě skrýval toho nejhoršího psího ducha a
zabraňoval tak inspekci garáže samotné, se stal nyní snadno překonatelnou
překážkou. Jistá ostražitost při jeho přechodu sice zůstala, ale pocit jeho
překonání spolu s odkrytím spousty nového a nečekaného byly zaslouženou
odměnou. Věci v garáži byly natolik zajímavé, že bylo pro prťavky velkým
dilematem, zda dát přednost jim nebo devastaci thújí, na zahradě, což bylo také
báječné, protože se z utrhaných větviček v právě opětovně vyhrabaných
dírách
dal udělat príma úkryt, abychom je nenašli a neodnesli do té hrozné ohrádky
omezující jejich obzory. Nakonec to vyřešili, jak jinak než logicky. Pokud
bylo venku teplo, poznávali zakoutí a poklady chladné garáže, pokud bylo
chladněji, věnovali se k naší malé radosti budováním zemljanek v thújích a
borovicích. Thúje jsme k naší malé radosti obětovali, ale s borovicemi byl
problém. Ne, že bychom je nebyli připraveni obětovat také, problém byl v tom, že
z místa, kde doposud vyrůstala právě utržená větvička, vytékala smůla, která se
krásně lepila na kožíšky a tělíčka našich prťavek. Heboučký a voňavoučký kožíšek
byl tentam. Se smůlou na kožíšku se vyváleli v hlíně a okamžitě vypadali jako
….. (to nechám na Tvé bujné fantazii, laskavý čtenáři). Postupně se báječnou
zábavou stali také rytířské souboje v záhonu jahod, který se pod náporem
těžkooděnců změnil na udusanou step a také česání jablek přímo ze stromů, na
jejichž větvičky dosáhli a je skoro neuvěřitelné, kam až dosáhli.
V případě, že však prťavky seznali, že páníčci mají zrovna čas a budou jim na zahradě k dispozici, okamžitě ukončili veškeré průzkumné i devastační aktivity a vrhli se k nám. Nevíme, zda je možné, aby to byla štěněcí láska ke své lidské smečce nebo jen stále se opakující zvědavost, ale pokaždé, když jsme byli připraveni jim být plně k dispozici, bunkry i garáž i souboje i všechno ostatní šlo vždy stranou. Hra s námi byla pro ně na nejvyšším stupni žebříčku zájmů a my jsme z toho měli vždy velkou radost. Nic na tom nezměnil ani fakt, že jsme po každé takovéto hře vypadali, jako když jsme se z nějakého těžko-pochopitelného „plezíru“ procházeli neoblečeni šípkovým keřem.
Doba strávená aktivitami se na úkor odpočinku stále prodlužovala. Dříve po čtvrt hodině pobytu na zahradě prťavky „vytuhli“ a potřebovali spánek pro regeneraci svých sil, nyní ani dvě hodiny řádění nebyly dost pro to, aby prťavky „vytuhli“.
V těchto dnech nás také začali postupně navštěvovat budoucí páníčci našich rezavek. Chtěli jsme totiž jednoho každého z nich trochu poznat, abychom alespoň získali pocit, zda bude naše prťavka v dobrých rukou a alespoň se s nimi trošku seznámili. Prťavky byli vždy vstřícné a zdálo se nám, že si každého okamžitě získali. Ale jak tomu bude až na právě nově zařízenou kuchyň nastoupí demoliční četa, čítající sice jenom jednoho člena, ale za to velmi zkušeného destrukčního odborníka se zoubky, jejichž účinnost si s kangem příliš nezadá? A co až na perský koberec s těmi nejmenšími uzlíky utkaný někde v Bukhaře opakovaně nastoupí čůrací a kakací komando? Budou připraveni brzy ráno před odchodem do práce s úsměvem ve tváři nebo i bez něj vyrazit na hodinovou procházku na bližší nebo vzdálenější louku, pole nebo do lesa? Budou i po tom všem příkoří rádi, že si naši prťavku pořídili a zahrnou ji svojí přízní, péčí a láskou? Jak čas běžel, tak nás tyto myšlenky stále více přepadaly a nebylo kam před nimi uniknout.
Když bylo prťavkám šest týdnů, objednali jsme je na tetování. (Dříve to není možné, protože jejich ouška jsou ještě velmi malá, aby se do nich celé tetovací číslo vešlo). Každé prťavce bylo speciálními kleštičkami do levého ouška vtisknuto číslo, které pak bylo zelenou tetovací barvou přetřeno. Tetování představovalo samo o sobě urputný boj. Prťavky, jako by tušili, co přijde, se bránili seč mohli. Bylo nutné pravou rukou držet pevně čumáček prťavky, levou rukou její přední tlapky a levým loktem tisknout tělíčko prťavky k našemu tělu. Jen s takto znehybněnými prťavkami bylo možné přistoupit k tetování. Po dobu tetování se prťavky urputně bránili. A udržet je, aby se při tetování nehnuli, byl takřka nadlidský výkon. Je neuvěřitelné, jaká ohromná síla a energie je nashromážděna v těch na první pohled křehkých tělíčkách. Speciálně pejskové nebyli opravdu žádnými hrdiny a strašlivě naříkali. Zkušená paní, která nám štěňátka tetovala, to předem avizovala a pravila, že je to stejné jako v životě lidském: „že chlapi houby vydrží“. Při té příležitosti jsme si vzpomněli na naprosto stejná slova, která pronesla paní doktorka na veterinární klinice, když jsme tam chodili s našimi dvěma nemocnými pacienty. Dvakrát stejné moudro za tak krátkou dobu. Že by na tom něco bylo??……..
Nicméně jakmile bylo číslo v oušku a každá jedna prťavka byla uvolněna, ihned se rozeběhla za nějakou hrou jakoby se před malou chvilkou vůbec nic ošklivého nestalo. Měli jsme trochu obavu, zda nám tu nepříjemnost, kterou jsme jim připravili, nebudou mít za zlé. Ale neměli. Byli k nám ihned stejně vstřícní a milí, jako dříve. Tetování skončilo, každá naše prťavka učinila pomyslný další velký krok do života. Měla už pevně přiděleno své „rodné číslo“ a tak i svoje jméno, každá jedna prťavka tak přestala být naším anonymním „pinďáskem“, jak jsme na ně dosud volali, ale každý jeden se stal nejen de facto ale i de jure naprosto jednoznačně identifikovatelnou psí osobností.
poplatek za krytí (pes, fena) 200,00 Kč
poplatek za „nadpočetná“ štěňata 1.400,00 Kč
1. vakcinace, vydání očkovacích průkazů a tabletek na 3. odčervení 3.850,00 Kč
vydání průkazů původu 2.750,00 Kč
Mějte se krásně naše prťavky. Máme a budeme Vás mít vždycky rádi!!!!!!
Milý čtenáři, pokud jsi vydržel – děkuji.
Na úplný konec by naše lidská smečka chtěla moc poděkovat:
paní P. (alias Zuzaně Jandejskové) – bez Tebe bychom to všechno nezvládli
báječné rodině Č. – za Seana jsme moc rádi, za Akimáčka jsme moc vděční
Markétě – za všechny konzultace a „donucení“ tenhle příběh začít psát a dopsat
a samozřejmě naší rezavce Andy a Seanovi – bez kterých by se nic z toho nikdy nebylo událo.
autem,
zabezpečit, aby se nám nepomíchala už naočkovaná štěňata s těmi, která na
očkování ještě čekala a vrátit se bez úhony zpět, nebylo až tak jednoduché.
Zavřít kterékoliv dveře, aby v nich náhodou nezůstala nějaká tlapka, ouško nebo
ocásek bylo velkým problémem. Tlapek bylo 36, oušek 18 a ocásků devět a my jsme
na to byli jenom tři a když se nám podařilo konečně jednu prťavku zpacifikovat
další dvě se snažili prchnout. Někteří naši pinďáskové byli z toho všeho zmatku,
neznámých zvuků, divných pachů očividně zaskočeni a drželi se nás cestou zpět
pevně jako klíště a ani doma ve svém známém a bezpečném prostředí se nás
nechtěli pustit. Bylo na jednu stranu hezké vědět, že nás spolu se svojí mámou
považují za svůj nejbezpečnější přístav, na druhou stranu to však u nás
vyvolalo obavy, jak zvládnou již brzké opuštění svého domovského doku.